Praotec víry
Praotec víry
Marek 8, 31-38, Genesis 17, 1-7.15-16, Římanům 4, 13-25
Evangelní čtení letošní druhé postní neděle - první Kristova předpověď utrpení a lidská reakce na ni. My se dnes opět trochu více zaměříme na texty neevangelní, které jsou oba věnovány Abrahámovi a tématu víry.
Postava Abraháma je mezníkem v dějinách lidské víry. Minulou neděli jsme hovořili o Noemovi, který zachraňuje lidský rod a celé stvoření před fyzickým zánikem. Smlouva stvrzená duhou. Abrahám je vlastně také takový zachránce - zachraňuje člověka před nicotným životem, zachraňuje jej pro vztah s Bohem.
Bůh se stále drží svého prvopočátečního záměru - mít člověka jako partnera. Toho, kdo bude schopen vnímat a přijímat jeho lásku, kdo bude schopen si tohoto vztahu užívat - užít si všeho, co vztah s jedinečným, všemohoucím a věčným Bohem nabízí. (Aby se tato Boží vize mohla naplnit, dal Bůh člověku svobodnou možnost volby - kterou člověk ovšem využil zcela opačným způsobem.)
Ten hrdinský čin, kterým Abrahám zachraňuje člověka pro Boha, se nazývá VÍRA. Lidé Abrahámovy doby věřili kde čemu - stejně jako dnes. Jakési vzpomínky na Boha tu byly, ale cesty Ducha, pro spojení s ním, již byly zavřené, zatarasené vším tím, co si lidé na Boží místo dosazovali. Jen Abrahám byl v tom všeobecném hluku a blábolu schopen zaslechnout pravý Boží hlas, věnovat mu pozornost a uvěřit mu. A tak Bůh uzavírá svoji druhou smlouvu s člověkem.
První část se týká člověka Abraháma - praktický kontrakt "Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím."
Ta druhá část ovšem sahá až k nám.
"Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu."
Možná si řeknete: "Co s tím já můžu mít společného. Potomci Abrahámovi jsou přece Židé."
Ano. Fyzicky se Abrahám stává praotcem Izraele, ale je tu ještě ta druhá duchovní část člověka, kterou Abrahámova víra, pro člověka znovu objevila, otevřela. Abrahám se tak stává i praotcem všech věřících, Bohu důvěřujících lidí. Všech těch, kteří jako Abrahám přes všechnu nelogičnost, nepravděpodobnost Bohu prostě důvěřují.
Pavel tuto skutečnost interpretuje velmi výstižně: "Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahámovu - nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abraháma vírou. On je otcem nás všech, je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není. On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo."
Věřit a mít naději, kde už naděje není - to je velmi výstižný popis Abrahámovské víry.
Mít naději to je jedinečná lidská výsada spojená se schopností vnímat čas a hledět do budoucnosti. I když teď všichni prožíváme těžkou coronakrizovou dobu, hledíme do budoucnosti s nadějí, že to jednou skončí. Představte si, že bychom tuto schopnost, hledět s nadějí do budoucnosti, neměli. Kdo ztratí naději, ztrácí i život.
Důležité je ale to, o co tu naději opíráme, co je jejím zdrojem. Synové a dcery Abrahámovi jsou ti, kteří mají kuráž vložit svoji naději v toho, který povolává v bytí to, co není - je původcem všeho - a to i když ho nevidím a nemohu si na něj sáhnout.
Petr v dnešním evangeliu byl pokrevním potomkem Abrahámovým - důkazem všemohoucnosti Boží - potomkem starce a neplodné ženy, ale potomkem Abrahámovým ve víře nebyl.
Poté, co odhalí Kristovu identitu zvoláním "Ty jsi syn Boží!" - tedy syn toho, který povolává v bytí to, co není, ukazuje, jak málo tomuto Bohu věří, jak málo si jej jako Boha cení. Ve chvíli, kdy se jeho představy, jak to má být, kříží s představami Božími, jeho víra v Boží všemohoucnost je vlastně nulová. Ježíš jasně říká, že musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát, ale Petr se soustředí jen na tu první část: trpět, být zabit - a to se mu samozřejmě nelíbí. Tu nadějnou část o vzkříšení, spojenou s vírou ve všemohoucího Boha, neslyší! Klidně začne Syna Božího poučovat, jak to má správně podle jeho představ být. Jeho životní cesta musí ještě projít mnohou zkouškou a poučením, aby se z něho stal pravý potomek Abrahámův.
A tak, moji milí, myslím, že dnešní čtení nám dávají celkem jasný námět k přemýšlení pro druhý postní týden i dobu ve které žijeme:
O co opírám svoji naději?
Jaká je moje víra? Je mým duchovním
praotcem Abrahám, nebo spíše ten předvelikonoční Petr?
